Nemáš drobák, kámo?

Tento příběh věnuji Furrymu

SEŠ NADRŽENEJ!? zeptal se mě Furry. Furry byl můj novej spolubydlící. A tohle byla první věc, co jsem od něj uslyšel. Chvíli na to zapadl do prvního nonstopu u nádraží, kde si v deset dopoledne koupil malý pivo, jinak by se tam prý nemohl vychcat.

Vyřídili jsme po Brně nějaké věci, které souvisely s naší velkolepou budoucností tomhle městě. A pak jsme si koupili v trafice u nádraží pivo. Klasickej sedláckej styl. Chlastali jsme rovnou před hlavákem. A chvíli na to jsme už seděli vedle v jakémsi pajzlu. Zkurvenej pajzl v podzemí, kde část hospody vypadala jako by zbourali jednu stěnu a vyhrabali tam díru, aby si zvětšili podnik. A tam jsme si taky posadili naše prdele. Chvíli jsme kecali a pak se Furry zvedl a šel za lidmi z vedlejšího stolu, aby do nich mohl zavalit nějaký náhodný sračky. Přišel mi jako solidní píča, ale stačily mi dva roky a choval jsem se v hospodě stejně – spíš ještě hůř. Ale teď jsem byl ještě stabilní introvertní autistický kripl. A Furry labilní extrovertní píča. Co je ale nejzajímavější - tu hospodu jsem pak za těch několik let nikdy nenašel... Pořád to mám v hlavě – kam se ten zkurvenej pajz vypařil?

Domů jsme odjeli smradlaví a ožralí. Každý svým směrem. To byl náš první den v Brně.

Ve vlaku jsem chytl záchvat rozumu, vyndal jsem si peněženku s průkazkou na vlak, připravil ji pro průvodčího a nastavil si budíka na mobilu. Pak jsem dal čelo. Chrápal jsem tam a smrděl hospodou. Budík mě probudil v Pardubicích a skoro na poslední chvíli jsem vyběhl z vlaku. Bylo mi nehorázně blbě. Sedl jsem si na lavku a chvíli to rozdejchával. Jsem zasranej vagus.

*POTKÁVÁM FOTRA*

Chtělo se mi chcát. Ale bylo mi taky blbě a chtěl jsem jen sedět na lavce. Vychcat se, nebo sedět - to je oč tam běželo. DEME CHCÁT BANÁNE! Řekl jsem si a zvedl se po deseti minutách. Vydal jsem se do nádražní haly. A tam jsem potkal fotra. Normálně proti mně šel můj fotr. TY VOLE, FOTR. A JÁ SMRDÍM. Jsem zasranej vagus na druhou. Můj fotr je asociál. Sám na mě nepromluví, takže jsem to udělal já. Promluvil jsem na něj, že za chvilku půjdu taky na vlak do Chrudimi a ještě možná něco. Nějaký sračky.

*NEMÁŠ DROBÁK, KÁMO?*

Nastala nádražní klasika, procházel jsem kolem bezďáků, co seděli před nádrem. NEMÁŠ DROBÁK, KÁMO? Pronesl na mě jeden z řady bezďáků, já jen chladně řekl NE a šel dál. Pohrdám bezďáky. Šel jsem chcát na veřejné záchodky. Jenže tam jsem zjistil, že nemám peněženku. DOPÍČE NEMÁM PENĚŽENKU! Peněženka zůstala ve vlaku a jela směr Praha a pak asi Hamburg.

Naběhl jsem k nějaký přepážce a zaúkoloval nějakou ženskou, ať zavolá do vlaku. A ženská fakt zavolala. A peněženka se fakt našla. To jsem fakt nečekal. A že prej další den ji mám zpátky.

To bylo fajn, ale teď jsem byl v píči.

Mezitím jsem úspěšně zapomněl na fotra. Fotr odjel do hoven.

Rozhodl jsem se tedy jednat a šel jsem požádat o pomoc bezdomovce. Stoupl jsem si před ně – před ty stejné, co jsem je před chvílí odbyl – UKRADLI MI PENĚŽENKU, DEJTE MI NĚJAKÉ PENÍZE NA VLAK. Nikdo z nich nic neřekl. Čuměli na mě a já na ně. Čumění trvalo tak půl minuty. Fakt.

No a pak se ozval člověk, co zde byl evidentně poprvé. Slovák. Vypadal celkem upraveně. Měl čokla, větev a na konci raneček. Byl to Honza z pohádky. Řekl mi, že mi pomůže.

Můj novej kámoš ze slovenska mi říkal, že hraje na flétnu. TADY SE POSADÍME, NEBOJ SE, DOSTANEŠ SE DOMŮ. A můj bezďáckej kámoš začal hrát. A dokonce mu to šlo. Dal před nás plechovku. Fakt to netrvalo dlouho, hned první lidi zareagovali – holka a kluk, tak 17 let. Dokonce jsem je znal z vlaku. Dřív jsme se tam potkávali. To bylo ale dřív, teď jsem byl bezďák. Nejdřív jen prošli, ale za chvíli se vrátili a hodili nám 8 korun. Hod doprovázeli pohled soucitu. Intenzivní pocit, který se vám nedostane ani v márnici.

Byl jsem mladý kluk, který odmaturoval, nedávno začal pracovat v práci, kterou chtěl a byl plný očekávání z vysoké školy v Brně. A teď jsem seděl mezi bezdomovci – kterými pohrdám – před nádrem a čekal, až mi někdo dá peníze. Jsem zasranej vagus na druhou, bezďák a žebrám.

*POTKÁVÁM NADŘÍZENOU Z PRÁCE*

Dostávám od Slováka do ruky 8 korun a říká mi, že půjdeme do centra – tam si prý vyděláme víc. Je mi to jedno. Šel jsem s ním. Ale měl toho hodně, tak jsem mu vzal raneček. Cestou nevím co říkat. Tak spouštím: JÁNOŠÍK BYL HRDINA. Slovák pokyvuje: PRVNÍ BOJOVNÍK ZA SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST.  Přitom můj to byl obyčejný bandita, co kradl a raboval. Říkám: NAŠE REPUBLIKY SE NIKDY NEMĚLY ROZDĚLIT. Pokyvuje. Ve skutečnosti mi to je úplně jedno.

Šli jsme po Třídě míru – nejznámější pardubické ulici. A tam jsem potkal nadřízenou z práce. Normálně proti mně šla moje šéfová. TY VOLE, ŠÉFOVÁ. A JÁ SMRDÍM. Jsem zaranej vagus nadruhou, bezďák, žebrám a mám raneček.

Den před tím jsem byl poprvé v práci.

Nevím, jestli mě poznala, ale spíš bych si tipnul, že se tvářila, že mě nezná.

Tím to celé vygradovalo. A odjel jsem domů.

*KONEC*

Ohodnoť tady

Sdílej ven

145x
150x


Komentáře


Zatím žádný komentář, buďte první





Ochrana proti spamu. Napište prosím číslo čtrnáct: